inzerce
Vlády proto bijí na poplach. 20 členských států dokonce přichází na Radu se společnou deklarací o postupu v boji proti mléčné krizi. Obsah deklarace, za kterou se staví i Česká republika, nicméně dává tušit, že ani tentokrát se jednání nepovedou o podstatě a hlavních příčinách problému a místo dlouhodobého řešení dá Unie přednost krátkodobým tržním opatřením (vývozní subvence, intervenční nákupy, podpora marketingu), která situaci evropských producentů mléka může chvilkově zlepšit, z dlouhodobého hlediska je však problému nezbaví. Navíc jde o opatření, která náš problém do značné míry vyvážejí za hranice a jdou na úkor rozvoje zemědělství v chudých státech Jihu.
Zdrojem současné krize jsou neúměrně nízké výkupní ceny mléka, které od loňského roku spadly až o polovinu. Farmáři ve většině evropských zemí, Českou republiku nevyjímaje, zažívají těžké časy, neboť výkupní ceny mléka jim nestačí pokrýt ani náklady spojené s jeho výrobou. Před necelými dvěma lety přitom zažívali přesný opak. Cena mléka dosahovala historického maxima.
Proč náhle tak prudké vzlety a pády? Evropské ceny mléka jsou stále více a více závislé na cenách světových, zvláště pak na ceně mléka sušeného. EU totiž postupně opouští regulační nástroje (rušení minimálních cen, zvýšení produkčních kvót a jejich postupný zánik do roku 2015, zákaz intervenčních mechanismů) a ponechává regulaci na neviditelné ruce trhu. Sektor, který kdysi býval poměrně stabilní, se náhle stal velmi nestálým a jen těžko se vyrovnává s klesající poptávkou v době ekonomické krize. Zemědělci jsou ponecháni napospas zpracovatelům a obchodním řetězcům, kteří tlačí na cenu a významně tak navíc přispívají k rychlé restrukturalizaci odvětví a vzniku velkých farem, které jediné dokážou přežít. V tomto ohledu zní bruselské fráze o podpoře rozvoje venkova obzvláště pokrytecky.
S problémy se přitom producenti mléka nepotýkají pouze v Evropě, ale i v jiných částech světa. Zvláště pak v rozvojových zemích, kde drobní zemědělci tvoří až 50% populace. Opatření, která se EU k řešení mléčné krize chystá podle všeho přijmout nebo již přijala, jejich situaci však ještě zhorší. Unie totiž nehodlá omezit svoji produkci mléka, která značně převyšuje celkovou evropskou spotřebu. Hledá pouze nástroje a mechanismy, jak se přebytečného mléka zbavit. Již na začátku roku 2009 souhlasila Evropská komise se znovuzavedením vývozních subvencí na mléčné výrobky. Učinila tak, aniž by jakkoli zkoumala, jaký bude mít tento krok dopad na třetí země, kde dotované evropské mléko vytlačuje z trhu místní farmáře a bere jim obživu.
Děje se tak v v době, kdy vysoké ceny z let 2007-2008 umožnily v nejvíce postižených státech Jihu nastartovat programy na podporu místních trhů a drobných zemědělců, kteří po více než 30 let zápasili s nerovnou konkurencí v podobě dotovaného sušeného mléka z Evropy. To se přitom netýká jen mléka, ale i jiných zemědělských komodit. Pokud rozvojové země dnes něco potřebují, je to především ochrana trhu, která jim umožní rozvoj vlastního zemědělského sektoru. Rozhodně to není konkurence levných potravin z Evropy.
Co má tedy Evropa tváří v tvář mléčné krizi učinit? Evropská unie by především měla hledat dlouhodobě udržitelné řešení, které uspokojí evropské zemědělce a nebude v rozporu s rozvojovými cíli EU a potřebami farmářů ve třetím světě. Cílem je stabilita a udržitelnost zemědělského sektoru, nikoli pronikání na zahraniční trhy či výhra v soutěži o největšího a nejkonkurenceschopnějšího producenta mléka na světě. Nelze dále pokračovat v nesmyslném a neobhajitelném kolotoči, kdy Evropa dováží z Jižní Ameriky obrovská kvanta sóji (velkoplošně pěstované za cenu velkých ekologických a sociálních problémů), tou se zkrmí dobytek, který dodá mléko, jež se energeticky náročným procesem usuší a za pomoci dotací z peněz daňových poplatníků vyveze na trhy, kde působí škody místním farmářům.
Důležité je zajistit stabilitu, tvořenou střetem nabídky a poptávky, ze které by profitovaly všechny subjekty mléčného odvětví. Takového střetu lze dosáhnout buď tím, že velké množství producentů z trhu úplně zmizí, což je ovšem nepřijatelné z hlediska potravinové svrchovanosti, rozvoje venkova, zaměstnanosti či hlediska environmentálního (ztráta biodiverzity, úrodnost půdy, adaptace na klimatické změny). Nebo jej můžeme zajistit pomocí dobře nastavených a spravedlivě rozdělených produkčních kvót, jež budou přizpůsobené poptávce.
Toto řešení, které prosazuje řada zemědělských organizací, však vyžaduje, aby se Evropská unie (především Komise) přestala zaklínat konkurenceschopností a ustoupila od zvyšování produkčních kvót, které má v roce 2015 vyústit v jejich úplné zrušení. Tomu zatím bohužel nic nenasvědčuje a ani nadcházející schůzka Rady ministrů na tom, jak se zdá, nic nezmění.
