inzerce
Na včerejší konferenci pořádané The Prague Security Studies Institute (PSSI), která se (mimo jiné) věnovala novým technologiím pro využívání uhlí, se střetly dva diametrálně odlišné pohledy: ten bruselský, který vidí v zachytávání a ukládání uhlíku pod zem (CCS) naprosto nezbytný nástroj pro boj s klimatickými změnami a ten český, jenž je k této technologii o mnoho skeptičtější. Podobný rozkol panuje i ve snahách o co nejúčinnější spalování uhlí.
Kdo to zaplatí?
„CCS je technologie, která je nepochybně zajímavá a představuje velkou výzvu, ale není v současnosti komerčně využitelná,“ připomíná Petr Pudil, spolumajitel skupiny Czech Coal s tím, že je potřeba (převážně z veřejných peněz) investovat do výzkumu a vývoje a počkat, co přinese.
Podle velvyslance pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky však může shánění veřejných prostředků na výzkum představovat vážný problém. „Většina veřejnosti považuje energetické společnosti za nehorázně bohaté a nevidí důvod, proč je dále dotovat ze státních peněz. Jen málo Čechů miluje uhelné barony a stejné je to v ostatních zemích Evropy,“ upozornil Bartuška a dodal, že výstavba nové vysoce účinné uhelné elektrárny, která má o třetinu nižší výkon, je o polovinu dražší než v případě starších typů.
Že ruka státu nebude v současné hospodářské krizi zrovna otevřená, potvrdil i poradce ministra průmyslu a obchodu (MPO) Pavel Šolc, který uvedl, že jeho rezort předpokládá, ve srovnání s Ministerstvem životního prostředí, s „pomalejší přeměnou energetiky“ kvůli nedostatku fondů. To ostatně vyplývá i z nedávno zveřejněné Státní energetická koncepce, v níž MPO počítá s prolomením těžebních limitů na uhlí a pokračováním těžby uranu, razí tedy hodně „konzervativní“ linii (EurActiv 23.10.2009).
CCS je tady a je dostupné
I Evropská komise si plně uvědomuje, že řada států sedmadvacítky zůstane i v budoucnosti do značné míry závislá na uhlí. Podle jejích dat se bude i v roce 2030 podílet na energetickém mixu 16 % (MPO počítá pro Česko se 24 %). Komise ovšem, na rozdíl od MPO a českých průmyslníků, tvrdí, že pokud myslíme boj s klimatickými změnami vážně, neobejdeme se bez ukládání CO2 pod zem. V tomto směru jí mocně přizvukují také zainteresované energetické firmy, kterým se ve spolupráci s evropskou exekutivou daří „tlačit“ technologii CCS vpřed – a získávat pro ní miliardy eur z veřejných fondů (CCS portál Komise v aj zde).
V tomto směru bylo klíčové přijetí směrnice o geologickém ukládání oxidu uhličitého (v dubnu 2009, za českého předsednictví), v níž sice ještě není zakotvena povinnost nových uhelných elektráren vybudovat CCS, ale musí si na tuto technologii v areálu ponechat dostatek prostoru.
Avšak, co není, může být. Pokud se totiž prokáže „dostatečně trvalé zadržení CO2 takovým způsobem, kterým se předejde nepříznivým účinkům na životní prostředí a lidské zdraví a rizikům pro ně“, počítá směrnice s revizí tak, aby všechny nové uhelné elektrárny musely instalovat CCS. Tento přezkum směrnice proběhne v roce 2015, na její implementaci mají členské státy čas do června 2011.
Se změnou směrnice uvedeným směrem Komise počítá a věří, že pro tento krok najde během následujících let podporu mezi členskými státy (stačí získat jejich kvalifikovanou většinu), jak potvrdila Kalliopi Kalesi z Generálního ředitelství pro energetiku. Podle ní je vzhledem k velké závislosti Česka na uhlí u nás „obrovský potenciál“ pro CCS.
Tento potenciál se Evropská komise snaží v Česku i dalších zemích Unie odblokovat prosazováním velkorysé veřejné podpory. Kromě toho, že došlo k přijetí zmíněné směrnice, která slouží jako právní rámec, Unie minulý rok v prosinci ve prospěch pilotních CCS projektů přiklepla 300 milionů povolenek ze systému EU ETS a letos pro ně schválila jednu miliardu eur v rámci Plánu evropské hospodářské obnovy. O tom, které z kandidátských projektů (v aj zde) se o zmíněnou miliardu podělí, se rozhoduje právě v těchto dnech (návrh Komise musí posvětit členské státy a Evropský parlament). O dostatečnou podporu z unijních peněz se CCS nemusí bát ani do budoucna – Komise na tuto technologii hodlá v další dekádě v rámci tzv. „SET plánu“ (v aj zde) věnovat dalších 13 miliard eur.
Štědrost Bruselu samozřejmě těší společnosti, které se výstavbou pilotních CCS jednotek zabývají. Jedním z nich je také elektrárenský gigant Alstom, za který včera mluvil Giles Dickson – firemní specialista na PR s veřejnými institucemi. Obhajoval CCS jako již ozkoušenou technologii (funguje zatím na pilotních elektrárnách o výkonu do 30 MW), kterou bude do roku 2015 možno rozšířit na uhelné elektrárny s výkonem 250 MW. Podle Dicksona se CCS začne podnikům vyplácet někdy mezi lety 2015 a 2020 (tento rok předpokládá analýza McKinsey), kdy bude už levnější ukládat emise pod zem, než platit za emisní povolenky. Ani s přesvědčováním často skeptické veřejnosti by prý neměl být problém – například v Německu se to daří, končí Dickson svou optimistickou prezentaci a dodává, že i v Česku jsou dva potenciální zkušební projekty CCS (pouze ve fázi prvních plánů).
Problémy s úložištěm se přehlížejí
Entuziasmus předchozích řečníků však mírní šéf České geologické služby Vít Hladík, který odmítá předchozí tvrzení Kalesi z Evropské komise, že v Česku existuje vhodné podloží pro výstavbu obřích zásobníků na CO2. Ty by podle Hladíka fungovaly na podobném principu jako známé zásobníky zemního plynu avšak s tím, že ukládání CO2 je spojeno s mnohem menšími riziky. Problém je však v tom, že české geologické podmínky skýtají „malý potenciál“ a navíc by si podrobnější průzkum podloží vyžádal obrovské prostředky (jde především o zjištění potenciálu tzv. „vodonosných vrstev“ tj. formací, které zadržují vodu). S přehledem nejlepší podmínky pro výstavbu podzemních úložišť mají ve středoevropském regionu Poláci, uzavírá Hladík.
Velký otazník ovšem visí nad otázkou, zda by země, kde je dost prostoru pro zásobníky, jako je Polsko nebo přímořské státy, byly ochotné přijímat CO2 od těch ostatních. A především není jasné, kolik by tyto projekty CCS stály, a kdo by je zaplatil. Prohlášení o komerční životaschopnosti CCS v roce 2015 či 2020 se ve světle těchto úvah zdají jako hodně optimistické.
