inzerce
Když v prosinci minulého roku v dánské Kodani skončila konference o klimatu, jen málokdo skrýval zklamání. Nesmíme ale zapomínat, že summit OSN přinesl aspoň Kodaňskou dohodu (Copenhagen accord v aj zde), do níž měli zájemci do včerejška doplnit, o kolik hodlají do roku 2020 snížit své emise a jakou částku věnují na klimatické změny v rozvojových státech. Většina z významných emitentů své závazky předložila, podle expertů jsou ale nedostatečné.
Opatrné krůčky
Oficiální údaje o tom, jak se podařilo naplnit dvě prázdné tabulky v Kodaňské dohodě, budou sice k dispozici až dnes odpoledne, ovšem už teď je jasné, že státy odpovědné asi za dvě třetiny emisí se k ní připojí a zveřejní své závazky. Žádný průlom ale nečekejte.
Pojďme se nejdřív podívat, s čím přišlo pět základních signatářů Kodaňské dohody: Spojené státy zopakovaly, že sníží do roku 2020 emise CO2 o 17 % v porovnání s rokem 2005, což ale představuje pouze 4% redukci oproti roku 1990; Čína hodlá srazit emise na jednotku HDP o 40 až 45 % (její absolutní emise se tedy zvednou – tím více, čím rychleji bude růst); emise Brazílie by do roku 2020 neměly vzrůst o více než 7 % (oproti roku 1990); u Jihoafrické republiky a Indie se počítá s ještě „měkčími“ závazky než v případě Číny (podrobnosti v aj zde).
Pokud jde o další významné emitenty, průlom nastal v Japonsku, kde se chystají k 25% redukci emisí, což je ještě více, než nabízí Evropská unie (20 %).Vyspělé státy s největšími emisemi na hlavu: Austrálie a Kanada zatím – diplomaticky řečeno – zaujímají velmi opatrný postoj.
Podle odborníků se cesta k dohodě, která má nahradit Kjótský protokol, otevře jen tehdy, pokud se ledy pohnou ve Spojených státech. „Důležité je, jak bude vypadat zákon o klimatu v USA,“ říká například Kateřina Husová z organizace CEE Bankwatch Network. Vzhledem k vnitropolitické situaci v USA (EurActiv 22.1.2010) a klesající popularitě prezidenta Baracka Obamy však není pravděpodobné, že by v dohledné době došlo k významnému posunu. Přednost pravděpodobně dostane domácí agenda: především pak řešení nezaměstnanosti.
Jak dál?
Podle vedoucího Informačního centra OSN v Praze Michala Broži nesmí svět o klimatických změnách pochybovat. „Nejhorší by bylo, pokud by se teď začalo znovu pochybovat o vlivu člověka na klima,“ říká Broža.
V tomto směru bude jistě důležité, aby si svou reputaci udržel také Mezinárodní panel ke klimatické změně (IPCC), se kterým nyní hýbe hned několik skandálů najednou. Například se ukázalo, že v jeho poslední zprávě se objevila informace o úplném roztátí himalájských ledovců do roku 2035, která je naprosto nepodložená a mylná.
Není tedy čas na novou komunikační strategii IPCC? Podle klimatologa Jana Pretela „žádné geniální řešení“ na obzoru není, nicméně by stálo za zvážení zrušení nejkratšího zhruba 20stránkového souhrnu každé zprávy IPCC, který je až přílišným zjednodušením celého problému.
Podle Pretela je také škoda, že „vědci si nechali klima ukrást politiky“, kteří často neznají důležité souvislosti a odrazují část veřejnosti prezentací pouze těch „nejkatastrofičtějších scénářů“.
Nebojte, fondy budou
Kromě omezování emisí skleníkových plynů je tu samozřejmě také druhá otázka: kdo finančně pomůže rozvojovým státům se zaváděním „zelených“ technologií a adaptačních opatření. V Kodaňské dohodě se praví, že během tří let (2010 až 2012) poputuje do chudých zemí z těch bohatých celkem 30 miliard dolarů a do roku 2020 se tok peněz má znásobit asi desetkrát: počítá se se 100 miliardami dolarů za rok.
Zatím ale vůbec není jasné, z jakých zdrojů peníze půjdou, na jaké projekty a ani to, kdo je bude rozdělovat a kontrolovat jejich vynakládání. Otázka financování tak zůstává jednou z hlavních překážek na cestě k nové klimatické dohodě.
Pokud jde o Evropskou unii, ta se zavázala, že uvolní na další tři roky 7,2 miliardy eur, což sice zní pěkně, ale jde z velké části jen o přerozdělení peněz, které jsou ve státních rozpočtech již vyčleněny na rozvojovou pomoc. To je i případ Česka, jak potvrzuje i šéf klimatické agendy na MŽP Pavel Zámyslický.
„Rozpočet na rok 2010 je hotový a nové peníze nebudou,“ říká Zámyslický s tím, že španělské předsednictví na jednotlivé státy EU tlačí, aby co nejrychleji vyjasnily, do jakých projektů (a z jakých zdrojů) slíbené peníze půjdou. Podle Zámyslického by se do budoucna pomoc pro chudé země dala financovat z výnosů z prodeje emisních povolenek. Ty se ovšem začnou v dražbách prodávat až na rok 2013 a navíc politik, které by se mohly ze získaných prostředků hradit, kvapem přibývá.
(Všichni experti na klima citovaní v tomto článku se zúčastnili konference "Kodaňský summit o změnách klimatu - A co dál?" pořádaného Asociací pro mezinárodní otázky.)
